6. 3. 2014
Odpor k hadům je v euroamerické kulturní oblasti silně zakořeněn. Do značné míry je to ovlivněno náboženstvím. Například v Bibli je had líčen krajně negativně. Ve skutečnosti ale neudělal nic špatného. Pouze „prokecnul“ Evě, že Hospodin neřekl tak úplně pravdu ohledně jablka. Není jedovaté, ale umožňuje poznání dobrého a zlého.
Tedy řekl Hospodin Bůh k hadu:Že jsi to učinil, zlořečený budeš nade všecka hovada a nade všecky živočichy polní, po břiše svém se plaziti budeš a prach žráti budeš po všecky dni života svého. Nadto nepřátelství položím mezi tebou a ženou, mezi semenem tvým a semenem jejím, ono potře tobě hlavu a ty potřeš jemu patu.“
(Kniha Genesis, kap. 3,14-15)
A proto had, symbol zla, je i nadále neoblíbený. Kromě toho zůstali jedovatí hadi jedním z mála smrtelných nebezpečí, která člověk nemohl ve volné přírodě odstranit, a tak byl odpor k hadům posilován strachem o život.
Dnes je zřejmé, že tento odpor k hadům není všeobecně rozšířen. První Evropané, kteří pronikli na africký kontinent, byli překvapeni kultem hadů, jaký tam vládl. Téměř jistě vznikl z totemismu. Totemismus neznamenal jen to, že lidé budovali některým zvířatům pomníky a hlásili se k nim jako k předkům. Své totemové zvíře obvykle nelovili, chránili je. Zvlášť zajímavá je na tom ta skutečnost, že hadi byli uctíváni i v těch oblastech, kde bylo smrtelné uštknutí hadem časté. Zajímavostí je, že hadí totem můžeme již najít i u nás. V obci Bojkovice v Bílých Karpatech je dřevěná plastika – totem věnovaná užovce stromové!
Nepočítáme-li hady žijící v zajetí či ze zajetí uprchlé, je u nás jediným jedovatým hadem zmije obecná, vědeckým názvem Vipera berus. Podle zákona 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny. Snad u žádného živočicha v našich krajích není větší rozpor mezi vědecky doloženou realitou a veřejným míněním. Podle odborných sledování je zmije vzácná, velmi plachá a člověku prospěšná. Podle veřejného mínění jde o velmi hojného, agresivního, zákeřného a škodlivého živočicha. Není problém přesvědčit veřejnost o nutnosti ochrany ptáků, zkuste však někomu vykládat o ochraně hadů a speciálně zmijí!
Situaci komplikuje podobnost s užovkou hladkou, také chráněným druhem hada. Tato užovka není jedovatá, ale je pro svůj vzhled (chybí žluté půlměsíčky za hlavou, tmavé skvrny na hřbetě se podobají klikatému pruhu) často zaměňována se zmijí. Žije však na zcela odlišných biotopech – obývá suché, výslunné, křovinaté stráně lesostepního charakteru. Zmije se vyskytuje na slunných, ale vlhkých místech (lesní paseky, rašeliniště, okraje lesních potoků, vlhké louky a suťová pole). Pozor: klikatá čára na hřbetě nemusí být u starých nebo tmavých jedinců patrná a není tedy rozhodujícím znakem pro určení druhu.
Vzhledem k malé informovanosti veřejnosti bývá jedovatost zmije často démonizována. K uštknutí se smrtelnými následky dochází u nás pouze výjimečně. Smrtelná dávka jedu pro dospělého člověka je asi 15 mg suchého jedu, zmije však disponuje množstvím 5 -10 mg, takže za běžných okolností není uštknutí smrtelné. Konkrétní průběh onemocnění po uštknutí je však nutno považovat za výsledek mnoha faktorů, jako je skutečné množství jedové tekutiny, které se dostalo do rány, toxicitu jedové tekutiny (je vyšší při větší koncentraci jedu, např. po zimování), místo uštknutí (končetina, trup), ale i stav uštknutého (srdeční choroby, alergie), jeho věk a váha.
Zajímavé jsou údaje o zmijích uštknutích z dob, kdy nebylo k dispozici sérum. Prach (1861) udává z Českých zemí 28 případů uštknutí v letech 1853-1861, z toho tři byly smrtelné – jeden bylo uštknutí do žíly a dva případy byly děti. Panýrek (1925) uvádí 216 registrovaných případů uštknutí z Německa v letech 1883 – 1892, z nichž pouze 14 skončilo smrtelně. V současné době, kdy se používá moderní terapie včetně hadího séra je úmrtnost ještě nižší. Tak například v Polsku z 88 registrovaných příkladů skončil smrtelně pouze jeden a to přesto, že čtvrtinu postižených tvořily děti (Szyndlar,1980).
Zmijím uštknutím je tedy v každém případě ohroženo zdraví, avšak jen výjimečně život postiženého. Vždy je však třeba poskytnout první pomoc a co nejrychleji vyhledat lékaře. Uštknutí je velmi vzácné i v místech, kde se zmije vyskytují naprosto běžně. Dochází k němu zpravidla při nerespektování zásad pohybu ve „zmijích“ lokalitách. Hlavními chybami je chůze naboso či v lehké obuvi, nepozornost při sběru hub a lesních plodin, bránění zmiji v útěku.
Dříve se zmije lovily pro svůj jed, který se využíval a stále využívá ve farmacii. Tak například v letech 1898 – 1904 bylo v Krušných horách uloveno a odprodáno 37 565 kusů zmijí. V současné době se již zmije na prodej neloví, ale přesto díky civilizačnímu tlaku dochází k takovému poklesu početnosti zmijích populací, že se v některých zemích (včetně ČR) přistoupilo k jejich ochraně.
V několika tištěných i elektronických mediích jsem v roce 2011 vyzval čtenáře k zasílání fotografií hadů, se kterými se setkali v okolí svého bydliště, především na zahrádce. Nabídl jsem, že i podle průměrné fotografie hada určím. Sešlo se mi celkem za dva roky 75 údajů o výskytu hadů, některé doprovázené velkým počtem kvalitních fotografií. Užovka hladká tvořila 33 z nich, užovky obojkové (13),dalšími byli slepýši, kterých bylo 10 (nejsou to hadi, ale beznozí ještěři), užovky poplamaté (1) a dokonce i stromové (18). Ale pouze 5 bylo skutečně fotek zmije. Další tři snímky se nedaly vůbec určit a to většinou proto, že byly nekvalitní a nebo zachycovaly jen malý kousek hadího těla. Pokud se i ve vašem okolí vyskytují hadi, o jejichž druhové příslušnosti máte pochyby, zkuste je vyfotit a spolu s datem a co nejpřesnějším údajem o místě nálezu zašlete na e-mail: mojmir.vlasin@veronica.cz
Mojmír Vlašín|pátek 12. duben 2013
http://vlasin.blog.idnes.cz/
